- 7.8.2025
Měsíc plný fyzické zátěže, psychické odolnosti a vystupování z komfortní zóny. Tak by se dal v krátkosti shrnout čtyřtýdenní výcvik středoškoláků, kteří se pod vedením 102. průzkumného praporu zapojili do letošního ročníku Dobrovolného vojenského cvičení. Výcvik, který začal jako zkouška něčeho nového, se pro většinu z nich stal životní zkušeností. Z celkem 29 nastupujících studentů jej úspěšně dokončilo 27 vojínů, kteří v pátek 1. srpna složili slavnostní přísahu v posádce Přáslavice.
Výcvik byl od samého počátku koncipován tak, aby mladým lidem přiblížil reálné fungování ozbrojených sil. Nešlo pouze o zvládnutí vojenských dovedností, ale o celkový přístup k fungování jedince i celku. Od prvního ranního nástupu přes výcvik ve střelbě, topografii, chemické a zdravotnické přípravě až po noci strávené v lese během komplexních polních výcviků.
,,Mnoho z účastníků nebylo na DVC připraveno - nebyli zvyklí na pohyb, neměli fyzičku, nedokázali pracovat s časem ani pod tlakem. Našlo se hodně takových, kteří v průběhu cvičení zvažovali možnost DVC předčasně ukončit, a někteří toto rozhodnutí učinili,“ přibližuje psycholožka, která účastníky sledovala po celou dobu výcviku. ,,Na druhou stranu je zde většina těch, kteří se i přes pochybnosti v sebe sama dál překonávali a s pomocí instruktorů posouvali svoje hranice. Teď jsou z nich lidé, kteří dokázali zvládnout diskomfort, sáhnout si na dno svých nejen fyzických, ale i psychických sil, a přes všechny pochybnosti to dotáhnout až do konce. Pokud jim DVC dalo něco nad rámec všech dovedností a informací, pak je to určitě důvěra v sebe a ve své schopnosti.“
Každý týden přinášel nové výzvy. První dny byly zaměřené na adaptaci na vojenský režim a základní výcvik. Studenti překonávali vlastní nejistotu, sbírali první zkušenosti se zbraněmi i spojovacími prostředky, učili se maskování a pohyb v terénu. Brzy pochopili, že v armádě není nikdo sám a že bez týmové spolupráce nelze uspět. Týmová soudržnost se tak stala klíčovým prvkem celého programu.
Mezi těmi, kdo výcvik doprovázeli, byl i kaplan 102. průzkumného praporu. Jeho pohled nepatřil výkonům ani disciplíně, ale duchu celé skupiny, a právě ten ho podle jeho slov hluboce zasáhl: „Nejvíc mě překvapilo, že na mou otázku, zda jim na DVC nechybí mobilní telefony, odpověděli, že jsou za to vlastně velmi vděční. Konečně totiž měli možnost budovat vztahy v nevirtuální rovině – a to je nesmírně bavilo a obohacovalo. Dokonce si přáli, aby DVC neskončilo a pokračovalo celé prázdniny.
Dalším silným faktorem pro mě byl týmový duch, který je provázel od začátku až do konce. Byli si schopni pomáhat, vzájemně se povzbuzovat a podporovat. Poté, co jsem je mohl sledovat při výcviku i ve volném čase, vést s nimi vážné i obyčejné rozhovory, jsem nabyl jistoty, že tato generace není ani špatná, ani ztracená. Naopak – je to generace, která, až jednou převezme pomyslné veslo, bude připravená a schopná dělat správná rozhodnutí.“
V dalších týdnech výcvik nabíral na intenzitě. Přibyly praktické činnosti, simulace krizových situací, nácviky první pomoci, chemická ochrana, orientace v terénu, první soutěže a zkoušky. Studenti házeli ostrý ruční granát, stříleli za pohybu a pracovali pod tlakem. Šlo o úkoly, které prověřily jejich připravenost, kázeň i schopnost rychlého a správného rozhodování.
Vrchol výcviku přišel ve třetím týdnu, kdy se všechny dosud získané dovednosti spojily v druhém komplexním polním výcviku. Vojíni se museli orientovat v neznámém terénu, bránit se proti nepříteli, improvizovat, spolupracovat a především se jeden na druhého spolehnout. Z jednotlivců se během několika dnů stal sehraný tým.
Poté přišel den, na který budou všichni dlouho vzpomínat. Slavnostní přísaha byla nejen formálním završením výcviku, ale také silným symbolem osobního růstu. Na nástupišti v Přáslavicích stálo s rukávovým znakem 102. průzkumného praporu 27 mladých lidí, kteří si prošli náročným měsícem. Měsícem, během něhož objevili, kde leží jejich skutečné limity, které dokázali překonat. Slzy v očích, dojetí mezi rodiči i mezi samotnými studenty. Nešlo o radost z konce, ale o hrdost na to, že obstáli.
Závěrečné slovo patří řídícímu výcviku, který každý den stál uprostřed dění a měl možnost sledovat proměnu studentů doslova z první řady: ,,26 – přesně tolik dní strávili studenti středních škol ve výcviku. Ačkoliv to není nijak dlouhá doba, ve skutečnosti byla ještě kratší, protože první a poslední dny byly věnovány logistice a administrativě. Přesto během těchto pár dní udělali obrovský krok vpřed.
Denně vstřebávali značné množství naprosto nových informací a dovedností z různých odborností. Neustále čelili tlaku, který prověřoval jejich fyzickou i psychickou odolnost. A přesto většina z nich tuto zátěž nejen překonala, ale dokázala v ní i efektivně fungovat.
O jejich celkovém pokroku, který byl značný, však mluvit nechci – o tom už tu je napsáno mnoho řádků. V dnešním světě se často říká, že chybí leadership. Schválně nepoužívám pojem „vůdcovství“, protože ten v našich končinách evokuje jiný význam. Nicméně podle toho, co jsem viděl za poslední měsíc, se o budoucí generaci nebojím.
Chtěl bych vyzdvihnout ty studenty, kteří v sobě tuto schopnost – vést – probudili. Ke konci výcviku byli schopní řešit složité problémy ve skupině, aktivně se podílet na jejím směřování, a to vše ve ztížených podmínkách. Právě v tom vidím obrovský potenciál DVC: dává mladým lidem nejen příležitost naučit se nové věci, ale také objevit schopnosti, o kterých často ani netušili, že je mají.
A to se samozřejmě netýká jen těch, kteří se projevili jako lídři, ale i těch, kteří dokázali překonat všechny překážky a nástrahy výcviku – a tím sami sobě dokázali, že jsou mnohem schopnější, než si kdy mysleli.“
Závěrečná slova řídícího výcviku tak shrnují podstatné. Dobrovolné vojenské cvičení nebylo jen o drilu a nových dovednostech, ale i o tom, co si každý účastník odnáší sám pro sebe. Pro někoho to byla fyzická výzva, pro jiného překonání vnitřních bariér. Všichni ale během čtyř týdnů prošli zkušeností, která má potenciál formovat jejich další směřování.
S úctou a respektem ke všem, kdo přijali výzvu a vydrželi až do konce: děkujeme.
