- 14.8.2025
Ve výcvikovém prostoru Potštát proběhl v červenci první celoarmádní běh Dobrovolného vojenského cvičení. Výcvik byl rozdělen mezi více útvarů AČR, přičemž každý z nich připravoval vlastní skupinu účastníků. Naši část cvičení realizoval 102. průzkumný prapor, který se postaral o přípravu přidělených osob ve svém výcvikovém prostoru.
Do čtyřtýdenní přípravy se zapojili zájemci z řad studentů středních škol, kteří se rozhodli prověřit vlastní fyzické i psychické schopnosti a zažít armádní prostředí na vlastní kůži.
Během výcviku absolvovali bloky tělesné, taktické i střelecké přípravy, seznámili se s vojenskou disciplínou, fungováním jednotky a sami sobě dokázali, že hranice toho, co zvládnou, jsou mnohdy dál, než si původně mysleli.
V následujícím rozhovoru nabízíme pohled jednoho z absolventů – studenta, který se rozhodl vystoupit ze své komfortní zóny a vstoupit do prostředí, kde se hraje podle jiných pravidel.
Co tě vedlo k tomu, že ses přihlásil na dobrovolné vojenské cvičení? Co tě motivovalo, proč sis to chtěl vyzkoušet?
Chtěl jsem si vyzkoušet něco úplně nového. Hledal jsem opravdovou výzvu, u které bych musel vystoupit ze své komfortní zóny. Armáda mě baví už od dětství, tak jsem si řekl, že je na čase se na ni podívat i zblízka.
Jak probíhala cesta od samotného přihlášení až po nástup? Co všechno jsi musel zařídit, vyplnit nebo splnit, než jsi mohl nastoupit?
Šlo to poměrně hladce. Přihlásil jsem se přes stránky doarmady.mo.gov.cz, kde jsem vyplnil několik formulářů a doložil potřebné dokumenty. Potom přišel na řadu online pohovor – tam jsem se mohl i sám doptat na věci, které mě zajímaly. Následovala lékařská prohlídka u vojenské doktorky, no a pak už jen vyzvednutí vojenské knížky na KVV, podepsat pár papírů... a čekal jsem na povolávací rozkaz.
Jak ses na cvičení připravoval? Posiloval jsi, běhal, studoval jsi něco? A kde jsi hledal informace o tom, co tě vlastně čeká?
Snažím se udržovat v pohybu, ale poslední rok se mi to moc nedařilo. Pár týdnů před nástupem jsem dostal trochu strach, že nemám dostatečně natrénováno, tak jsem denně běhal a cvičil. Informace jsem sbíral hlavně přes známé v armádě. Skvělým zdrojem byl i Facebook a Instagram – spojili jsme se tam s dalšími účastníky a navzájem si předávali rady a tipy.
Jak jsi vnímal první dny po nástupu? Jak probíhalo přijetí, fasování výstroje, ubytování… a jaký na tebe udělalo celé prostředí první dojem?
Byl to trochu chaos – všechno se dělo rychle, a nikdo moc nevěděl, co má dělat. Byli jsme zmatení z nového prostředí i z lidí kolem. Nafasovali jsme spoustu výstroje a odvezli nás na ubytování. Čekal jsem velké kasárna, ale místo toho jsme skončili ve starších chatkách. Na první pohled nás trochu zaskočily, ale nakonec měly svoje kouzlo. Nebylo to vůbec špatné.
Jaký byl samotný výcvik? Co pro tebe bylo nejtěžší? Bylo něco, co tě překvapilo – ať už v dobrém, nebo ve smyslu ,,tohle jsem fakt nečekal"?
Výcvik jsem si fakt užil. Rychle jsme si sedli jako kolektiv a začali si navzájem pomáhat. Co mě hodně překvapilo – na začátku jsme dost času strávili v lavicích, u výuky. Vůbec mě nenapadlo, že bychom se tam učili jako ve škole. Nejtěžší byl asi nedostatek spánku a odpočinku, ale i to se dalo zvládnout.
Jak jsi prožíval střelby a hod granátem? Měl jsi z toho respekt nebo strach? Bavilo tě to? A měl jsi ze sebe dobrý pocit, že jsi to zvládl?
Se střelbou už jsem nějaké zkušenosti měl, takže to pro mě nebyla taková novinka. Ale granátem jsem házel poprvé – byl to zvláštní pocit, držet v ruce tu chvíli odjištěný granát a pak ho i správně odhodit. Nejvíc mě ale bavily střelby z útočné pušky.
Byl nějaký moment, kdy sis sáhl na svoje dno? A naopak – byl okamžik, kdy sis uvědomil, že zvládneš víc, než sis myslel?
Pár těžkých chvil bylo, ale že bych si úplně sáhl na dno, to říct nemůžu. Spíš naopak – zjistil jsem, že toho zvládnu mnohem víc, než jsem si myslel. Vybavuje se mi třeba noc, kdy jsme do dvou do rána běhali po schodech nahoru a dolů. Bylo to fakt náročné. Ale když jsem si pak lehl do postele, došlo mi, že to vlastně nebylo zas tak hrozné.
Jaký byl kolektiv? Jak ses cítil mezi ostatními účastníky a jak na tebe působili instruktoři? Byla tam dobrá parta, drželi jste při sobě?
Na začátku jsem měl trochu obavy, jestli si s ostatními sednu, ale ty rychle zmizely. Seznámili jsme se během pár dní a vytvořili skvělou partu. Instruktoři byli taky super – bylo vidět, že je to baví a že jim záleží na tom, abychom se něco naučili. Nešlo jim o to nás jen „trápit“, ale předat nám něco hodnotného. Všichni jsme si navzájem pomáhali a když jsme si neporadili mezi sebou, poradil nám instruktor.
Jaký to byl pocit, když jsi složil vojenskou přísahu? Stál jsi tam v uniformě, s ostatními, před rodinou – co se ti v tu chvíli honilo hlavou?
Nepopsatelný pocit. Byl jsem hrdý na sebe i na všechny kolem. Zároveň mi bylo trochu líto, že to celé končí. Samotná přísaha trvala skoro dvě hodiny – to bylo fyzicky dost nepříjemné. Dva z nás dokonce omdleli, což způsobilo menší zmatek, ale zvládli jsme to.
Když se ohlédneš za celým tím měsícem – jak bys to celé zhodnotil? A kdybys věděl, co všechno tě čeká, šel bys do toho znovu?
Bez váhání. Byl to skvělý měsíc plný nových zážitků, zkušeností i lidí. Naučil jsem se hodně o sobě i o tom, co moje tělo zvládne. Rozhodně to stálo za to.
Co si z téhle zkušenosti odnášíš do života? Změnil se tvůj pohled na armádu? A přemýšlíš třeba i o tom, že bys v ní jednou sloužil – nebo to pořád bylo jen „na zkoušku“?
Více jsem se osamostatnil, naučil se pracovat pod stresem a dodržovat disciplínu. Můj pohled na armádu se nijak zásadně nezměnil, pořád ji mám rád. Že bych šel hned sloužit? To zatím ne, ale ani tu myšlenku nezavrhuji. Beru to jako možný plán B.
Dobrovolné vojenské cvičení je příležitostí, jak široké veřejnosti zprostředkovat základní vojenskou přípravu v reálném prostředí. Účastníkům nabízí nejen poznání vojenského režimu, ale i možnost osobního růstu, sebedisciplíny a fyzické odolnosti.
Zkušenosti, které si účastníci odnášejí, často přesahují rámec výcviku samotného. V mnoha případech se jedná o první kontakt s Armádou České republiky, který může být impulzem k dalšímu rozhodnutí o aktivní službě – ať už v rámci aktivní zálohy, nebo profesionálního útvaru.
A i kdyby ne, každý z nich odchází silnější, než když nastupoval.
